Rudý člověk žil, žije a bude žít!

Založila jsem si blog hlavně proto, abych psala postřehy ze života v Bělorusku tak, jak to vidím já. Takže here we go, jaký je vlastně život v Bělorusku očima Češky?

Život v Bělorusku podle mě není lehký. Minimálně ve srovnání s Českou republikou. (Už slyším ty výkřiky, že život v ČR je těžký, ale to jste ještě nežili tady). Není těžký tak, že byste tady umírali hlady a neměli kde bydlet, ale těžký je. Je to jako mentálně cestovat 30 let nazpátek. 

Pozůstatky dob minulých, aneb Rudý člověk stále žije

Starý znak Běloruska

Už jen historie celého Běloruska je jednou z nejvíce tragických v celé Evropě. Ze všech ekonomických a politických událostí několika posledních desítek let (rozpadem Sovětského svazu počínaje, zvolením Lukašenka a naprostou devalvací běloruského rublů konče) se nelze až tak divit, že modlou všech Bělorusů a Bělorusek je stabilita a aby nebyla válka! Já sama dost dobře nevím, jak bych se zachovala v situaci, kdy bych na začátku 90. let neměla často čím nakrmit svoje děti a ve stresu z toho, aby zase nebyla válka. A pak by přišel nějaký Lukašenka, člověk z lidu se zkušenostmi s kolchozu a začal všem slibovat hory doly. Jasně, že pro dělníky v krachujících továrnách nebyly nejvyšší prioritou nějaké mravní ideály nebo to, aby prezident mluvil bělorusky. Hlavně, že je jeden z nás a ne nějaký cizák, který "nemluví jazykem našeho kmene". Jak mi tohle připomíná něco českého!

Nový znak Běloruska

Čas plynul, dokonce bylo co jíst! Co na tom, že prezident změnil ústavu, aby mohl dál neomezeně vládnout! Stabilita v rámci možností byla, bylo i co jíst. I tu koblihu čas od času si člověk mohl dopřát, nebo párečky a pivíčko! O politiku jste se pak tolik nezajímali. Politika je něco cizího a člověk stejně nemůže nic ovlivnit. Hlavně, aby byla stabilita a nebyla válka!

Jak se utužovala moc prezidenta, občas někoho policajti zmlátili, na všechny koncerty jste potřebovali povolení a ty politicky nevhodné zakázali. Čas od času někoho vyhodili z vysoké nebo z práce za účast na demonstraci. Jak to vím? Říkají mi to studenti. Protože se to děje teď - ne před třiceti lety! Ale to byly jenom excesy, že jo... Lidé tady mi říkají: "Pokud jsi dobře vychovaný, děláš, co máš, nemícháš se do věcí, po kterých ti nic není a nepouštíš si pusu na špacír, nemůže se ti nic stát!" 

Jak psala nositelka Nobelovy ceny za literaturu, Běloruska Světlana Alexijevičová, "Rudý člověk", tj. mentální vzorce z dob minulých, tady stále přežívají. Tady snad víc než jinde. Na příkladu Běloruska, které jako jediné v rámci SSSR doteď slaví Říjnovou komunistickou revoluci a ještě k tomu odhalují nové památníky Lenina, je to vidět nejlépe.

Dnešní společnost

Nežila jsem v 80. letech v Československu, sama jsem se narodila v listopadu 89. Ale tu dobu znám z vyprávění. A v mnohém mi připomíná současnou situaci. Dokážete si představit situaci, kdy v obýváku sedí dospělí, univerzitně vzdělaní lidí, absolutně politicky neaktivní a baví se o tom, jak je stejně všechny odposlouchávají? Nebo že spousta lidí tady tvrdí, že za událostmi v Ukrajině stojí Amerika a že Lenin a Stalin byli ve skutečnosti dobří lidé, kteří to mysleli dobře? Nebo že doteď jsou mnozí přesvědčení komunisti, přestože jejich rodiče zemřeli v gulagu?  V tom se podle mě těžko žije. Ale Bělorusové si zvykli, protože když o tom nepřemýšlíte, vlastně to tak hrozné není. Hlavně žádné demonstrace a převraty jako v Ukrajině! "Nědaj bog"!

Možná se ptáte, odkud by tedy ti nebozí Bělorusové měli čerpat informace? Odpověď je jednoduchá - stejně, jako v Česku nebo kdekoliv na světě. I tady se dá najít kvalitní žurnalistika, bez ohledu na rozsáhlou cenzuru. Problém je, že mnozí Bělorusové neznají vlastní historii. Znalost 20. století je tu tak špatná, že se to snad ani nedá srovnat se znalostí českých dějin českými studenty. (Sorry za rejpanec). To se pak dost těžko nějak "poučuje z historie", když jsou témata, o kterých nejenže se neučí, tak se o nich dokonce ani nediskutuje. (Jako příklad uvedu koncentrační tábory v Minsku, represe za Stalina, hladomor v Ukrajině je tady pro mnohé neznámý pojem, atd.)

Na druhou stranu, odposlouchávání, politika, historie ani nedostatek lidských práv není to, co by asi takového průměrného Bělorusa trápilo nejvíc. Protože Bělorus svého prezidenta miluje! Protože on vlastně není tak špatný, alespoň se snaží. Upřimně nechápu, že má potřebu ještě manipulovat výsledky voleb, protože podle té masivní podpory, kterou tady má, by to vyhrál s přehledem i tak.

Tím největším problémem je ekonomika. A nízké platy. Všichni tady chtějí být programátory, protože programátoři jsou tady jedni z mála, kteří vydělávají normálně. (Pro představu, rozdíl mezi průměrných platem a platem programátora může být klidně až 10x vyšší). Jenže sakra, jak asi může vypadat a fungovat země, kde každý chce být programátorem a ze špičkových chirurgů dělá dopraváky, protože plat chirurga je tu natolik bídný, že by normálně neuživil vlastní rodinu? (True story). Za to jsou tu ale rovné dálnice, skvělé!

Život jako ve vězení

Ne, nezavřou vás po prvním příspěvku na blogu či účastní na demonstraci. Samozřejmě, že se můžete bavit o politice a nadávat na ni i jinde než v kuchyni. Možná vás dokonce ani nebudou odposlouchávat - co by vlastně asi tak poslouchali, když chcete žít v klidu a v míru. Jenže vy nikdy nevíte, jestli jste se nějakou náhodou nedostali do centra pozornosti KGB a kdy to na vás vytáhnou! Třeba kvůli tomu, že váš kluk protestoval proti kácení lesů v Rusku (sic!) - a šup, večer jste už na výslechu.

Ďábel je jako vždy ukrytý v detailu. Život v Bělorusku je život ve velké bublině ohraničené na jedné straně Ruskem a na druhé hranicemi Evropské unie. A mentálně ohraničen státní propagandou, mizernou znalostí angličtiny a cenzurovanými médii. Dostat vízum do Evropské unie není nemožné, ale je to pěkná otrava a taky to stojí dost peněz. Chcete jet na víkend do 200 km vzdáleného Vilniusu? O svátcích se připravte i na 10 hodinové fronty na hranicích. Běloruský pas je natolik slabý, že potřebujete vízum prakticky úplně všude. Takže se někam dostat, když ještě vezmeme v potaz průměrný plat okolo 250 dolarů, fakt není lehké. 

Přes to přese všechno jsou Bělorusové podle mě velmi klidní, mírní a hodní lidé. Možná až moc. Víc drží při sobě než my v Česku, víc si pomáhají. Tohle mě v Česku třeba chybí.

Slyšela jsem tady jeden "vtip". K trestu smrti oběšením odsoudili Němce, Američana a Bělorusa. Všem uvážou kolem krku oprátku. Němec a Američan ihned umírá. Bělorus sebou škube, prvních 15 minut to bolí a je to nepříjemné. Ale pak si zvykne.

První dojmy z Minsku

Přiletěla jsem do Minsku před víc než rokem. Na konci září bylo ještě relativně teplo, jak ale bývá v Bělorusku pravidlem, teplota velmi rychle klesá a není překvapením, když na konci října už mrzne a sněží. Jak se tomu děje třeba nyní.

Už jen cesta z letiště byla celkem zážitek, ačkoliv Bělorusové doteď nechápou, co je na ní tak zajímavého. Prvním překvapením byly zcela rovné silnice. Já, jakožto Brňačka, mám v živé paměti moje pravidelné cesty do Prahy po D1. Na dálnici nesrovnatelně méně aut než v Česku, okolo dálnice pečlivě udržované záhonky, které tvoří různé oslavné nápisy a obrazce a žádné komerční bilboardy. Zato okolo silnic jsou různé "motivační" bilboardy s hesly jako: "srdcem oddaní rodné zemi, vaše daně - naše vzdělání, běžte k volbám, zaplaťte alimenty, nepijte, nekuřte v posteli, poutejte se v autě apod." Těch instrukcí, co a jak dělat, je obecně v Bělorusku velké množství, jakoby to vypadalo, že průměrný Bělorus by bez nich nebyl schopen jít ani na záchod.

Minsk byl za II. světové války prakticky celý vybombardovaný. Po válce se snažili město obnovit, ale peněz bylo málo, což se doteď odráží na vzhledu města. Velké betonové budovy, spousta paneláků. I zcela nové budovy nevypadají příliš esteticky. Památek je zde poskrovnu. Minsk je obecně extrémně čisté město, teď mi to už připadá zcela normální, ale pamatuji si, že ze začátku to na mě působilo až sterilně. (Minsk byl první město na světě, kde jsem neviděla žádné grafity). Celkově však dojem z města nebyl zase natolik špatný. Spousta zeleně, vše upravené a čisté.

Také lidé jakoby korespondovali se sterilní čistotou města. Všichni upravení (muži i ženy), hezky moderně oblečení, většina žen na podpatcích. Moje první reakce na to byla: "Kolik asi musí trávit času v koupelně, aby tak vypadaly?" :-) Rozumím teď tomu, proč si Bělorusové o nás myslí, že se neumíme oblékat. Něco pravdy na tom asi bude. Taková osobní poznámka, já jsem začala nosit podpatky taky až tady. Kvůli integraci, samozřejmě! :-)

Ze začátku jsem absolutně nechápala, jak to všichni dělají, ale do kolen mě srazilo neuvěřitelné množství Iphonů a všemožných značkových věcí a oblečení. když vezmu v potaz průměrnou mzdu, která je okolo 200 - 300 dolarů za měsíc. Teď už tom rozumím, vypadat, že na to mám, je cennější, než na to doopravdy mít. I když to znamená, že budete jíst půl roku pohanku a brambory a vezmete si Iphone na splátky. Tenhle povahový rys je v Bělorusku všudypřítomný.

S tím souvisí také viditelná absence jakékoliv subkultury. Všichni vypadají slušně - slušně čistě oblečení, bez tetování, výstředního oblečení, piercingu, nestandardních účesů a koníčků. Čest vyjimkám!

Kromě takových prvních vnějších dojmů mě také překvapila opravdu velká snaha ze všech stran upozorňovat na blíží se prezidentské volby. Na to jsem z Česka vážně nebyla zvyklá. Kromě již zmíněných bilboardů, agitovali úplně všude. A když myslím všude, myslím tím všude. Z amplionu to vyřvávali v MHD, oblepené zastávky, informace byly ve všech novinách, televizi, v každém podniku (od barů počínaje, po veřejné záchodky konče). Dokonce mě na volby přišli upozornit na koleje.

Jak čas plynul a volby skončily, život se stal velmi klidným. Minsk je obecně poklidné a bezpečné město s množstvím parků a zeleně, dobrou a levnou dopravní infrastrukturou.  Nikdy a nikde jsem neměla zatím v Bělorusku strach, To je samozřejmě také dané velkým množstvím policistů a tajných služeb.

Musím také říct, že lidé tu na mě reagovali a reagují velmi pozitivně. Nesetkala jsem se ani s jedním negativním přijetím. Doporučuji ale nezkoušet zde mluvit moc anglicky, tak lidi spíš vylekáte. Díky počátečním, byť ne úplně skvělým znalostem ruštiny, tu má integrace probíhala bez nejmenšího problému. Vždy, když jsem potřebovala pomoc, se našel někdo, kdo byl ochoten podat pomocnou ruku. Myslím, že běloruská mentalita je velmi podobná té české. Konkrétně v umírněnosti vyjádření emocí a jisté pasivitě. O tom se rozepíšu podrobněji také v jiném příspěvku.  Česká republika, zdá se, je tady považovaná za skvělou, krásnou, perspektivní a svobodnou zemi. Po roce života tady si to uvědomuji každý den víc a víc.

Proč Bělorusko?

Tento blog vznikl mimo jiné proto, abych se pokusila českému čtenáři přiblížit život v Bělorusku očima Češky zde žijící. 

O Bělorusku se říká, že je to nejvíce uzavřená země v Evropě. Já sama jsem o ní zpočátku věděla jen velmi málo. Panují o ní různé představy, často spojené s poněkud vtipnými předsudky. Schválně, co se vám vybaví, když se řekne Bělorusko? U mě to byly asociace jako: "poslední diktatura v Evropě, zima, žádná svoboda, roviny, lesy, alkoholici, bílí medvědi (bílé Rusko, ehm...)". O tom, jak jsem Bělorusko poznala já, se pokusím psát v tomto blogu.

Před mým odjezdem do Běloruska jsem se snažila získat nějaké "objektivní" informace o tom, kde bych měla následujících několik měsíců pracovat a na co se připravit. Nebyl to úplně nesnadnější úkol. Vše to začalo u toho, že jsem viděla několik lidskoprávních dokumentů o Bělorusku a skončilo neúspěšným pokusem sehnat alespoň jedinou učebnici běloruštiny. Ale nedej bůh bělorusky promluvit, protože běloruský jazyk je vnímám jako znak opozice!  Můj dojem z toho všeho byl takový, že je reálné, že mě brzy v Bělorusku zatknout, ale popravdě jsem vážně nevěděla, co čekat. (Pokud vás zajímá, o jakých dokumentech je řeč, můžete se na ně podívat tady a tady).  

Jak je nyní jasné, nic z toho se nestalo. Spokojeně už přes rok žiji v Minsku, nikdo mě do vězení neposadil a běloruštinu se se střídavými úspěchy snažím také studovat. To však ani náhodou neznamená, že je tady vše tak skvělé, jak se často snaží Bělorusy a Bělorusky přesvědčit ze všech vládních kanálů a novin. O běloruské propagandě se příspěvku také dočkáte. Něco málo k prezidentským volbám a propagandě jsem již v roce 2015 napsala do Respektu.

A jak jsem se zde vlastně ocitla? Je to trochu jako pohádka. Odešla jsem z dobře placené práce v mezinárodní diplomatické organizaci v Česku a odjela na pracovní stáž do Ameriky. Pak se mi ještě nechtělo domů, tak jsem využila možnosti jet učit češtinu do Běloruska. Ale to se už stalo náhodou. Ne však náhodou se mi tu natolik zalíbilo, že z třech měsíců se stal rok a v létě jsem si vzala toho nejlepšího muže na světě. Mimochodem, asi ne překvapivě, je to Bělorus. :-)